Mé osobní zkušenosti s nadpřirozenem
Publikováno 06.03.2021 v 09:27 v kategorii Duchařina, přečteno: 131x
Považuji se za člověka, který je vcelku vnímavý vůči věcmi ''mezi nebem a zemí'', tedy i vůči cizím entitám. V tomto článku se pokusím stručně shrnout své zážitky.
Mé první setkání s nadpřirozenem
Mé úplně první setkání s duchem si nepamatuji příliš podrobně, jelikož mi v té době mohlo být maximálně pět let. Stalo se to v babiččině bytě, ve kterém jsem byla jenom já a babička - seděly jsme naproti sobě v obýváku a hrály si. Z mého křesla bylo poměrně dobře vidět do kuchyně, a právě tam jsem tehdy koutkem oka zaznamenala pohyb. Otočila jsem se tím směrem, abych lépe viděla, a spatřila jsem tmavou, pravděpodobně mužskou, siluetu, načež jsem se vyděsila natolik, že jsem začala brečet a utekla na druhou stranu stolu k babičce. Ta mi to samozřejmě nevěřila. Později jsem usoudila, že to byl můj mrtvý dědeček.
Mé úplně první setkání s duchem si nepamatuji příliš podrobně, jelikož mi v té době mohlo být maximálně pět let. Stalo se to v babiččině bytě, ve kterém jsem byla jenom já a babička - seděly jsme naproti sobě v obýváku a hrály si. Z mého křesla bylo poměrně dobře vidět do kuchyně, a právě tam jsem tehdy koutkem oka zaznamenala pohyb. Otočila jsem se tím směrem, abych lépe viděla, a spatřila jsem tmavou, pravděpodobně mužskou, siluetu, načež jsem se vyděsila natolik, že jsem začala brečet a utekla na druhou stranu stolu k babičce. Ta mi to samozřejmě nevěřila. Později jsem usoudila, že to byl můj mrtvý dědeček.
Děsivé setkání
Vůbec nejděsivějším se pro mě stal následující zážitek. Nevím už, kolik mi bylo let, ale řekněme zhruba 17-18 let. Měla jsem tušení, že se u nás doma něco vyskytuje, protože se čas od času sama zapnula televize či otevřely dveře apod., a když jsem byla doma sama, měla jsem vždy dost stísňující pocit, že nejsem sama, že mě někdo nebo něco sleduje. Jedné noci se mi to potvrdilo. Ulehla jsem do postele a nedělala vůbec nic zvláštního ani nekoukala na žádné duchařské filmy, které by mohly podnítit moji fantazii, opravdu vůbec nic. Lehla jsem si, a ve chvíli, kdy jsem začínala usínat, jsem už v polospánku ucítila ruku na svém rameni, která se mnou začala třást. Leknutím jsem otevřela oči a spatřila jakýsi stín, který se nade mnou skláněl. Byl jasně rozeznatelný, byl tmavší než tma okolo, jeho tvar připomínal hlavu a tělo, ale detaily jsem si pochopitelně nezapamatovala. Navzdory tomu, že se říká, že v podobných chvílích člověk ztuhne strachy a nemůže se hnout, jsem se okamžitě vymrštila k vypínači a rozsvítila světlo. A nikde nic nebylo. Dnes, když se na to zpětně podívám, tak si říkám, že mohlo jít o obyčejnou spánkovou paralýzu, ale zároveň je pravděpodobné, že jsem se doopravdy setkala s něčím z jiného světa vzhledem k tomu, co se u nás doma dělo. Ať tak či onak, vyděsilo mě to pořádně a hodně dlouho poté jsem usínala s rozsvícenou lampičkou a psem v posteli :D
Vůbec nejděsivějším se pro mě stal následující zážitek. Nevím už, kolik mi bylo let, ale řekněme zhruba 17-18 let. Měla jsem tušení, že se u nás doma něco vyskytuje, protože se čas od času sama zapnula televize či otevřely dveře apod., a když jsem byla doma sama, měla jsem vždy dost stísňující pocit, že nejsem sama, že mě někdo nebo něco sleduje. Jedné noci se mi to potvrdilo. Ulehla jsem do postele a nedělala vůbec nic zvláštního ani nekoukala na žádné duchařské filmy, které by mohly podnítit moji fantazii, opravdu vůbec nic. Lehla jsem si, a ve chvíli, kdy jsem začínala usínat, jsem už v polospánku ucítila ruku na svém rameni, která se mnou začala třást. Leknutím jsem otevřela oči a spatřila jakýsi stín, který se nade mnou skláněl. Byl jasně rozeznatelný, byl tmavší než tma okolo, jeho tvar připomínal hlavu a tělo, ale detaily jsem si pochopitelně nezapamatovala. Navzdory tomu, že se říká, že v podobných chvílích člověk ztuhne strachy a nemůže se hnout, jsem se okamžitě vymrštila k vypínači a rozsvítila světlo. A nikde nic nebylo. Dnes, když se na to zpětně podívám, tak si říkám, že mohlo jít o obyčejnou spánkovou paralýzu, ale zároveň je pravděpodobné, že jsem se doopravdy setkala s něčím z jiného světa vzhledem k tomu, co se u nás doma dělo. Ať tak či onak, vyděsilo mě to pořádně a hodně dlouho poté jsem usínala s rozsvícenou lampičkou a psem v posteli :D
U nás doma straší
To ale není všechno, co jsem u nás doma zažila. Ještě možná zmíním, že jsme bydleli ve starém domě (cca z roku 1930), který dříve obývali i Němci, takže dům sám měl určitě nějakou historii a i energii. Krom toho, co jsem zmínila v předchozím odstavci, se mě a bratrovi jednou stala další podivná věc. Byla noc, rodina seděla u ohýnku venku a bratr, tehdy asi desetiletý, byl poslán pro nějaký kečup nebo něco takového do domu. Dlouho se ale nevracel, tak jsem se po něm šla podívat. Našla jsem ho ubrečeného schovaného za skříní v pokoji, tvrdil, že když do pokoje vešel a rozsvítil, světlo se začalo rozsvěcet a zhasínat a v kuchyni se sama od sebe spustila voda. No, nebudu lhát, nevěřila jsem mu to. Poslala jsem ho ven a šla se do pokoje podívat. Ve chvíli, kdy jsem jednou jedinou nohou vkročila do té místnosti se stalo přesně to, co říkal - světlo začalo zuřivě poblikávat. Leknutím jsem uskočila zpátky do kuchyně a přestalo to. Zkusila jsem to znovu, ale stačilo se nohou jenom dotknout prahu a opět to začalo. Otočila jsem se na patě a utekla.
Doma jsem i často slýchala podivné zvuky, ale ty jsem se snažila vysvětlit tím, že ten dům je přeci jen starý a on i nábytek v něm nějakým způsobem stále pracuje. I tak jsem ale našemu ''duchovi'' dala jméno Henry. Vše, co má jméno, je totiž daleko méně děsivé. Občas jsem koutkem oka vídala různé černé stíny, které se jen mihly někde v místnosti a zmizely, ale už jsem se jich tolik nebála, protože jsem je měla pojmenované. Jednou, když jsem ležela v posteli, mi dokonce na hlavu spadnula postavička dinosaura, která rozhodně nemohla spadnout jen tak. Až teď, ve svých dvaadvaceti, jsem se dozvěděla, že pojmenovávání entit se nedoporučuje, protože jsou pak daleko silnější a v případě těch negativně naladěných by se to nemuselo zrovna vyplatit. Takže opravdu dávejte pozor a za žádnou cenu žádné duchy ani nic podobného nepojmenovávejte.
To ale není všechno, co jsem u nás doma zažila. Ještě možná zmíním, že jsme bydleli ve starém domě (cca z roku 1930), který dříve obývali i Němci, takže dům sám měl určitě nějakou historii a i energii. Krom toho, co jsem zmínila v předchozím odstavci, se mě a bratrovi jednou stala další podivná věc. Byla noc, rodina seděla u ohýnku venku a bratr, tehdy asi desetiletý, byl poslán pro nějaký kečup nebo něco takového do domu. Dlouho se ale nevracel, tak jsem se po něm šla podívat. Našla jsem ho ubrečeného schovaného za skříní v pokoji, tvrdil, že když do pokoje vešel a rozsvítil, světlo se začalo rozsvěcet a zhasínat a v kuchyni se sama od sebe spustila voda. No, nebudu lhát, nevěřila jsem mu to. Poslala jsem ho ven a šla se do pokoje podívat. Ve chvíli, kdy jsem jednou jedinou nohou vkročila do té místnosti se stalo přesně to, co říkal - světlo začalo zuřivě poblikávat. Leknutím jsem uskočila zpátky do kuchyně a přestalo to. Zkusila jsem to znovu, ale stačilo se nohou jenom dotknout prahu a opět to začalo. Otočila jsem se na patě a utekla.
Doma jsem i často slýchala podivné zvuky, ale ty jsem se snažila vysvětlit tím, že ten dům je přeci jen starý a on i nábytek v něm nějakým způsobem stále pracuje. I tak jsem ale našemu ''duchovi'' dala jméno Henry. Vše, co má jméno, je totiž daleko méně děsivé. Občas jsem koutkem oka vídala různé černé stíny, které se jen mihly někde v místnosti a zmizely, ale už jsem se jich tolik nebála, protože jsem je měla pojmenované. Jednou, když jsem ležela v posteli, mi dokonce na hlavu spadnula postavička dinosaura, která rozhodně nemohla spadnout jen tak. Až teď, ve svých dvaadvaceti, jsem se dozvěděla, že pojmenovávání entit se nedoporučuje, protože jsou pak daleko silnější a v případě těch negativně naladěných by se to nemuselo zrovna vyplatit. Takže opravdu dávejte pozor a za žádnou cenu žádné duchy ani nic podobného nepojmenovávejte.
Na hradě
Ve svých osmnácti jsem pak strávila měsíc na hradě, jehož poslední soukromý majitel spáchal sebevraždu (údajně - hodně lidí si dnes myslí, že to byla vražda). Zemřel v bytě, který byl přímo pod ubytováním pro průvodce, takže jsme okolo museli chodit pokaždé, když jsme šli dovnitř nebo ven na nádvoří. Přes den ok, ale v noci? Nikde jinde jsem schody nevyběhla tak rychle. K baronově smrti došlo 11.5., a právě v době okolo tohoto data se nám začaly dít podivné věci. Někdo klepal na dveře koupelny, chodil ve dvě ráno v kuchyňce, někteří z nás byli náhle náměsíční, i když se jim to dříve nikdy nestalo. Tajemné klepání na okno uprostřed noci, které je ve výšce asi 40 metrů nad přehradou a cesta k němu vede pouze po strmé skále, jsme nakonec identifikovali jako pářící se poštolky, které při svých radovánkách byly trochu hlasité. Jedna ze starších průvodkyň nám vyprávěla o hradní kapli a tanečním sále, kde se často děly paranormální jevy a o zjevování hradní kuchařky, kamarádky mrtvého barona, v okně hradní kuchyně. Jiná průvodkyně, která sama sebe nazývala čarodějnice (jakoby ona byla, ale je blbý o starší paní říct, že je čarodějnice) pak s námi uspořádala rituál pro vyhnání cizích entit z našeho okolí a podivné jevy skutečně ustaly.
Ve svých osmnácti jsem pak strávila měsíc na hradě, jehož poslední soukromý majitel spáchal sebevraždu (údajně - hodně lidí si dnes myslí, že to byla vražda). Zemřel v bytě, který byl přímo pod ubytováním pro průvodce, takže jsme okolo museli chodit pokaždé, když jsme šli dovnitř nebo ven na nádvoří. Přes den ok, ale v noci? Nikde jinde jsem schody nevyběhla tak rychle. K baronově smrti došlo 11.5., a právě v době okolo tohoto data se nám začaly dít podivné věci. Někdo klepal na dveře koupelny, chodil ve dvě ráno v kuchyňce, někteří z nás byli náhle náměsíční, i když se jim to dříve nikdy nestalo. Tajemné klepání na okno uprostřed noci, které je ve výšce asi 40 metrů nad přehradou a cesta k němu vede pouze po strmé skále, jsme nakonec identifikovali jako pářící se poštolky, které při svých radovánkách byly trochu hlasité. Jedna ze starších průvodkyň nám vyprávěla o hradní kapli a tanečním sále, kde se často děly paranormální jevy a o zjevování hradní kuchařky, kamarádky mrtvého barona, v okně hradní kuchyně. Jiná průvodkyně, která sama sebe nazývala čarodějnice (jakoby ona byla, ale je blbý o starší paní říct, že je čarodějnice) pak s námi uspořádala rituál pro vyhnání cizích entit z našeho okolí a podivné jevy skutečně ustaly.
Máte také nějaké zkušenosti s paranormálními jevy? Nebo chcete něco dodat k mým zážitkům? Určitě napište do komentářů, budu ráda <3
Komentáře
Celkem 4 komentáře
☽ Rhea Elwynn Mirimë ☾ 07.03.2021 v 09:20 Úplně skvělý článek! A ten druhý příběh nejspíš spánková paralýza nebyl, to bys logicky byla paralizovaná :)
❁ M☮︎RWENNA ❁ 07.03.2021 v 15:20 Děkuji <3 jo, to máš pravdu, to mě nenapadlo :D jen už jsem ve svým věku trochu opatrná ohledně těchto věcí a snažím se jich co nejvíc racionálně vysvětlit, protože ne všechno, co se nadpřirozeně tváří, nadpřirozené je :D ale pravda, při paralýze bych byla paralyzovaná
☽ Rhea Elwynn Mirimë ☾ 07.03.2021 v 17:20 1. I to je možný
2. Ugh doopravdy jsem napsala paralizovaná? Promiň, to se mi normálně nestává :DD
❁ M☮︎RWENNA ❁ 07.03.2021 v 17:27 Já to napsala taky, ale bylo to červeně podtržený, tak jsem to opravila :D takže buď v pohodě :DD