Bytosti slovanské mytologie

První článek v této rubrice bych chtěla věnovat mytickým bytostem slovanské mytologie, protože mě tohle téma opravdu zaujalo a bytostí, které se dle našich předků toulají po našem světě, je opravdu hodně a každá z nich je nějakým způsobem výjimečná. Pojďme se na ně tedy podívat. 

Jako první si představíme bytost, které se říká bludička. Tato nadpřirozená bytost na sebe bere podobu světélka a v noci láká důvěřivé pocestné do močálů, kde je utopí. Slované věřili, že bludičky jsou duše mrtvých, zejména těch, kteří zemřeli násilnou smrtí či ještě nepokřtěných dětí. Údajně může jít i o duše čarodějnic. Bludičky se vždy objevují v lichém počtu a můžeme je spatřit zejména za zimních nocí, hlavně pak o Dušičkách, během adventu a na Štědrý večer. Bludičky prý topí pouze ty, kteří se jim vysmívají nebo je jinak zneucťují. Naopak ti, kteří je slušně požádají, mají šanci, že jim bludička ukáže správnou cestu. Mužskou obdobou jsou pak ohniví mužíci.

Dalším zajímavým stvořením je hejkal, v Česku někdy zvaný divý muž. Jde o lesního démona, jehož jméno je odvozeno od děsivých zvuků, které vydává. V žádném případě se nedoporučuje na jeho volání odpovídat, neboť by se mohlo stát, že vám hejkal přistane na zádech a roztrhá vás na kousky. Údajně má vypadat jako muž pokrytý srstí a mechem, na hlavě má mít věnec z kapradin. Dle legend hejkalové unášejí mladé dívky a berou si je za ženy, ale pokud mu dívka uteče, roztrhá její dítě. V Polsku mají obdobu českého hejkala, kterému říkají Boruta, východoslované pak věří v Lešije (či Lesovika), který je nejen lesním démonem, ale také ochráncem lesa.

Další bytost, která je všem jistě dobře známá, je čert. Na rozdíl od čertů, které známe z dětství či z křesťanství, nemusí být ten slovanský vyloženě negativní bytost. V českém folklóru jde o dobře známou postavu, s níž je spojováno mnoho místních legend. Jeho podoba se většinou ztotožňuje s představou křesťanského ďábla či čerta, který chodí s Mikulášem - muž s rohy, kopytem a ocasem, který na sebe může brát podobu kozla nebo černého psa. V Rusku jsou čerti někdy ztotožňováni s bohy Perunem a Velesem či dokonce s lesním démonem Lesovikem, objevují se ale i teorie, že jde o padlé anděly.

Dále si představíme domácího ducha, který nese jméno Domovoj. Tento duch byl povětšinou laskavým ochráncem domu i jeho obyvatel. Domovoj má vypadat jako malý vousatý mužíček, ale dokáže na sebe vzít podobu kočky či psa. Pokud obyvatelé domu nebyli čistotní a měli doma nepořádek, byl tento domácí duch rozzlobený a svým obtěžováním byl podobný poltergeistovi.

Baba Jaga či Ježibaba, kterou jistě všichni známe z pohádek, je ve skutečnosti dalším mytickým stvořením, ve které staří Slované věřili. Baba Jaga má být stařena s dlouhým nosem, která žije uprostřed lesa v chaloupce na kuřích nožkách - prakticky to, co známe z Mrazíka. K lidem není ale jen zlá, umí být i užitečná a dává požehnání, vše ale závisí na její momentální náladě. Baba Jaga je rozšířená spíše v Rusku, českým ekvivalentem pak mohou být jezinky, které svým spícím obětem vydloubávají oči, unáší a jedí děti a žijí v jeskyních.

Velice zajímavá bytost je kostěj, který je opět známý především v ruském folklóru. Jde o temné a negativní stvoření, které má nést podobu ošklivého kostnatého starce. Nebezpečný měl být hlavně pro dívky a mladé ženy, které unášel. Kostěj má někdy přízvisko "nesmrtelný", protože je velice těžké jej zabít - jeho duše totiž existuje odděleně od těla.

Další bytost, kterou zmíníme, je můra, která (nečekaně) způsobuje noční můry a živí se energií své oběti. Můra má být člověk, jehož duše ve spánku odchází na "lov" a tělo zůstává spící ležet (no co vy astrální cestovatelé, nejste nakonec jen můry? :D). Můru lze poznat podle hustého obočí nebo zcela plochého chodidla, údajně se jí má stát i sedmá dcera, pokud pořadí nebylo narušeno žádným synem, ale i dítě, jehož matka porušila nějaké pravidlo týkající se šestinedělí. Proti působení můry existuje několik rituálů, které nás mají ochránit.

Zaujaly mě také navky - zemřelé mladé dívky, které slíbily věrnost milému, ale porušily ji, nebo naopak milý byl nevěrný jim či byl zabit pomocí magie. Často splývají s lesními vílami nebo rusalkami, jsou si všechny totiž na pohled dost podobné. V Čechách jsou navky dívky oblečené v bílých šatech, ukrajinská obdoba pak vypovídá o černovlasých dívkách s černýma očima. Co ale mají všechny tyto bytosti společné, je to, že lákají nevěrné muže do svých osidel a zabíjí je.

Dále si představíme permoníky. Permoník je démon či duch, který obývá a ochraňuje doly. Věřilo se na něj především v hornických oblastech (např. kutnohorsko či příbramsko). Na pohled je permoník malý vousatý podsaditý mužíček s lucerničkou. Staří havíři věděli, že pokud jej uslyší ťukat v nějaké chodbě, měli by se raději klidit, protože to ohlašovalo nějaké neštěstí, nejčastěji závaly. Pokud havíř permoníka potkal, měl jej nahlas pozdravit tradičním havířským pozdravem "Zdař bůh!".

Možná pak z dětství znáte povídačky o polednici, která v pravé poledne obchází po polích a trestá ty, kteří na nich v tuto dobu pracují a unáší děti. Poledne je totiž ve staré víře chápáno jako hodina duchů a čas, kdy se má odpočívat. Další podobnou bytostí je klekánice, která zase obchází večer po klekání.

Další na řadě je podvrženec. Podvrženci jsou děti nadpřirozených bytostí, které byly vyměněné za lidské ještě v kojeneckém věku a může jít o dítě téměř jakékoli bytosti, nejčastěji však divoženek či čertů. Od lidského dítěte se liší velkou hlavou a očima, zakrslým vzrůstem, nemluvností, neklidností či zlou povahou. K podvrženci se doporučovalo dobře chovat, aby se divá žena také chovala dobře k lidskému dítěti.

Dále tu máme rusalky, což jsou vodní víly či démonky, které se "rodí" z duší dívek, které se samy záměrně zabily, předčasně zemřely nebo utopily. 

Sudičky pak možná znáte hlavně z pohádky o Šípkové Růžence, ale ve skutečnosti jde také o bytosti z pradávné slovanské mytologie. Sudičky se měly zjevovat tradičně o půlnoci u kolébky dítěte a braly na sebe podobu krásných panen či přívětivých babiček. Držely v rukou svíce a když vyřkly svou sudbu, svíce zhasla.

Podíváme se i na upíry. Upíři jako takoví vychází z původní slovanské víry (rozšíření byli zejména na Balkáně a ve východní Evropě). Jde o bytost, která se živí životní energií či krví živých. Upíři jsou noční tvorové, kterým slunce dokáže nehezky ublížit, vadí jim také česnek. Upírem se po smrti většinou stala osoba, která byla nějak vyloučena ze společnosti nebo zemřela nějakým nečistým způsobem (sebevrah, popravený zločinec). Také mohlo jít o zplozence čarodějnice a démona. Účinným prostředkem, který zabrání mrtvému stát se upírem, je prý zatlučení dřevěného kůlu do srdce. Dnes se má za to, že upíři byli ve skutečnosti nemocní lidé, kteří trpěli porfyrií - nemocí červených krvinek. Tito lidé jsou bledí, chybí jim železo (které se přirozeně vyskytuje v krvi), často mívají alergii na česnek a jejich pokožka je citlivá na slunce.

Dalšími bytostmi, na které se zaměříme, jsou víly. Ve slovanské mytologii jsou často ztotožňovány s rusalkami, bludičkami či navkami. Jde o jemněhmotné bytosti většinou ženského pohlaví, které obývají lesy a louky. Více o vílách jsem psala v článku ZDE.

Dále tu máme vlkodlaky, kteří jsou dnes (stejně jako upíři) dost zpopularizovaní. Vlkodlak má být osoba, která se za úplňku nedobrovolně mění ve vlka či v hybrida vlka a člověka. Po proměně ztrácí nejen lidskou podobu, ale i lidské vědomí a většinou si nepamatuje, co ve své vlčí podobě dělal nebo že se dokonce proměnil. Proměna má být také nadmíru bolestivá. Proti vlkodlakům se lidé tradičně bránili bylinkou zvanou oměj vlčí mor a stříbrem či přímo kulkami ze stříbra, jelikož tento kov je jediná látka, která vlkodlaka dokázala zranit nebo zabít. Nejznámějším údajným vlkodlakem, který byl za své činy popraven, byl Peter Stumpp z Německa. Dnes se věří spíše tomu, že za vlkodlaky byli považováni lidé trpící lykantropií (psychické onemocnění, kdy se postižený domnívá, že je zvíře - nejčastěji právě vlk) nebo lidé, kteří se narodili se vzácným genetickým onemocněním kongenitální hypertrichózou, při které jim roste srst po celém těle včetně obličeje.

Poslední bytostí, kterou si představíme, je vodník. Vodník je vodní démon, který obývá řeky, rybníky, jezera nebo potoky. Dost známá je jeho skotská obdoba - kelpie. Má jít o muže, často malého vzrůstu, který mívá zelené vlasy i vousy. Dokáže se měnit v různá zvířata (ryby, žáby, koně...), ale i předměty. Často se prý vyskytuje v blízkosti mlýnů. Za nevěsty si vybírají většinou dívky, které se utopily, nebo si je rovnou utopí sám.

To je ode mě vše. Bytostí, ve které naši předkové věřili, je samozřejmě více, ale ty, které jsem vynechala, nejsou příliš známé a většinou šlo o bytosti spíše ruského folklóru. Výčet všech bytostí najdete na wikipedii, kterou jsem uvedla i jako zdroj :) doufám, že se vám článek líbil a že jste se dozvěděli i něco nového <3 příště se podíváme na slovanské bohy a posmrtný život :)

Wikipedie, tenhle článek a tenhle článek